Primární reflexy u dětí v předškolním věku

Primární reflexy mohou způsobit horší koordinaci pohybů, jemné motoriky, problémy s výslovností i se soustředěním. Pokud vidíte Vy nebo např. paní učitelka ve školce, že Vaše dítě potřebuje pomoc, aby bylo dobře připraveno do školy, je dobré nechat zkontrolovat to, zda nepřetrvávají primární reflexy.


Malé miminko je doslova bombardováno nepřeberným množstvím stimulů, které jeho mozek ještě nedokáže dobře zpracovat. Primární reflexy pomáhají na tyto stimuly adekvátně reagovat. Proto jsou primární reflexy dobře vyvolatelné hlavně v období prvních šesti měsíců života dítěte. Motorický (pohybový) vývoj dítěte souvisí s aktivitou primárních reflexů.


Miminko reaguje na stimuly a interakce s okolím primárními reflexy, které stimulují vytváření propojení v mozku, diferenciaci nervových buněk, a hlavně propojení k vyšším mozkovým centrům, která následně přeberou celkové řízení těla. Pohyby vyvolané primárními reflexy tedy pomáhají vytvářet hustou neuronovou síť, která umožňuje propojení různých oblastí mozku. Tato propojení jsou velmi důležitá pro budoucí procesy učení, komunikační schopnosti, emocionální a citové vztahy a motivaci.


Jak se vyšší mozková centra vyvíjejí, primární reflexy začínají postupně překážet a musí se inhibovat (utlumit). Pokud přetrvávají, mohou být kontraproduktivní pro optimální neurologický vývoj. Primární reflexy mohou pak postihnout smyslové vnímání, rovnováhu, koordinaci pohybů a schopnost učení. Případné postižení i jen jedné funkce, negativně ovlivňuje i ty ostatní. Proto kvůli přetrvávajícím primárním reflexům některé děti ve svém vývoji zaostávají a mají i problémy ve škole. Problémy způsobené primárními reflexy mohou přetrvávat i do dospělosti. Někteří dospělí pak například díky tomu špatně zvládají stres každodenního života.


V předškolním věku vidíme často problémy s koordinací pohybů, s výslovností a s jemnou motorikou. Také soustředění může být v tomto věku již nápadně horší, i když se dítě ještě nemusí soustředit 45 minut v kuse jako v škole.


Tonický labyrintový reflex je reflex, který způsobuje změny svalového tonu pokaždé, co se dítě podívá nahoru a dolů. Pokud TLR přetrvává, bude se dítě dále pohybovat „holokineticky“, to znamená celým tělem. Když se podívá dolů, změní se svalový tonus tak, jako by chtělo se schoulit do klubíčka - ramena jdou dopředu, nohy i ruce se chtějí pokrčit. Když si stoupne na jednu nohu, nejraději by pokrčovalo i druhou nohu a bude se muset velice soustředit, aby nechalo druhou nohu nataženou.


Při práci u stolečku proto děti s tímto typem přetrvávajícího reflexu často neudrží trup vzpřímeně a začnou „se válet“ po lavici. Také si rády drží hlavu rukou nebo si sedají na paty.

Tento reflex může způsobovat dva extrémy. Nejčastěji způsobuje hypotonus (menší svalový tonus). Děti mívají „vyvalené bříško“, a chabé břišní svaly, větší kyfózu hrudní páteře (kulatá záda) a lordózu bederní páteře. Pokud ale přetrvává tento reflex více do extenze (dozadu), děti mívají hypertonus (zvýšený svalový tonus), jejich svaly jsou i na dotyk pevné a mají tendenci chodit po špičkách. Když mají radost nebo naopak se zlobí, hypertonus se ještě zvýší a „cupitají“ po špičkách, a ještě k tomu mohou začít mávat rukama.


Moroův reflex je lekavý reflex novorozenců. Novorozené dítě ještě neumí správně zanalyzovat zda je stimul nebezpečný nebo ne. Proto se spustí z mozkového kmene Moroův reflex (jako kdybychom se přepnuli na „nastavení přežití“). Přetrvávání reflexu může být ve vývoji příčinou poruch rovnováhy a koordinace. To způsobuje horší koordinaci pohybů, která je dobře patrná zejména při míčových hrách, kde navíc často zavírají oči, když potřebují chytit míč.


Při aktivaci tohoto reflexu se stimuluje produkce adrenalinu a kortizolu (tyto hormony se také někdy nazývají stresové hormony), kvůli kterým se u dítěte zvětší reaktibilita a sensitivita. Dítě může být přecitlivělé na (některé) senzorické stimuly, a proto na ně reaguje neadekvátně. Dítě tedy nedokáže odfiltrovat důležité vjemy od nedůležitých a vnímá všechno stejně silně. Vnímat ale příliš stimulů najednou, je druh stresu, a dítě s tím může bojovat dvěma způsoby:

  • buď bude bojácné, bude raději zůstávat v ústraní, uzavře do sebe nebo bude mít problémy se přizpůsobit a přijímat a předávat fyzický kontakt. Vypadá jako dítě s ADD (radši nevnímat nic než vnímat všechno)

  • nebo bude naopak hyperaktivní, až agresivní nebo hodně podrážděné. Vypadá jako dítě s ADHD (potřebuje stres vyběhat)

Chronický stres poté ovlivňuje také funkce žláz a trávicí systém, čímž vzniká riziko biochemické a nutriční nerovnováhy. Dále byla registrována vyšší únavnost a nedostatečná vytrvalost, výkyvy nálady, úzkost a plachost, nedostatečná koncentrace a hyperaktivita.


Přetrvávající Moroův reflex může způsobit nedostatečnou kontrolu očních pohybů. Oční pohyby mohou být neklidné, těkavé, čímž je narušeno zpracovávání informací. Lze mu přičítat vznik hypersenzitivity na světelné, zvukové a teplotní podněty, které jsou vnímány jako ohrožující faktory. Silně mohou proto reagovat na např. štěkajícího psa, nebo na zvuk mixéru. Moroův reflex má tedy celkový vliv na psychiku dítěte.


Dalším typem primárního reflexu je Asymetrický tonický šíjový reflex (ATŠR). Má vliv na jemnou motoriku a správnou spolupráci mozkových hemisfér. I u něj je důležité, aby byl ve správný čas inhibován. Lateralizace je často opožděna právě kvůli tomuto reflexu. To vidíte v případě, že si dítě nedokáže vybrat, zda bude psát (kreslit) pravou nebo levou rukou. Když kreslí obrázek na velký papír, drží tužku v pravé ruce, když kreslí na pravé straně papíru, a pak ji přehodí do levé ruky, když chce něco nakreslit na levé straně. Držení tužky bývá křečovité.


Spolupráce mozkových hemisfér je důležitá i pro řeč. Na produkci řeči se podílí více center v mozku a ty musí mezi sebou posílat signály velice rychle.


Palmární reflex je taktilní reflex. Cit v rukou je tímto reflexem změněn. Buď jsou děti hodně citlivé, a nemají rády, když mají špinavé ručičky. Hrát s pískem nebo prstovými barvami tedy nebudou mít rády. Pokud jsou ale málo citlivé, tak možná naopak vyhledávají různé textury a materiály. Tyto děti si rády hrají s pískem nebo i s jídlem.


Pokud je problém s citem v rukou, často vidíme, že existuje ještě nervové spojení mezi centry v mozku pro ruce i ústa. Proto děti, které mají problémy s jemnou motorikou, často mají problémy i s výslovností a naopak.


Dalšími taktilními reflexy jsou sací a hledací reflex. Přetrvávající sací reflex způsobuje problémy s výslovností. Jazyk je položen příliš vpředu v ústech, proto je těžké jazyk ovládat. Děti tedy mívají problémy s mluvením, polykáním, sliní z úst, mívají horší koordinaci mezi mluvením a dýcháním a neumí jíst se zavřenou pusinkou.


Děti s přetrvávajícím hledacím reflexem často potřebují orální stimulaci. Pořád potřebují něco žvýkat nebo sát, a tak například dlouho cucají palce, vlasy, tužky, límečky apod. Tím ale může vznikat až “gotické patro” - hodně vysoké a úzké horní patro. Přetrvávající sací i hledací reflex také může způsobovat, že dítě nemá rádo různé konzistence jídla. I zde platí, pokud je problém v pusince, ovlivní to i ruce - jemná motorika bývá tedy horší.


Primární reflexy mají tedy velký vliv na vývoj dítěte. V školce ještě dítě nemusí sedět dlouhou dobu v klidu a soustředit se. Ve škole se ale problémy rychle stupňují. Děti mají méně pohybu, a tak rychle vznikají problémy s držením těla. Děti nedokáží sedět v klidu, potřebují opírat hlavu o ruku, válí se po lavici, houpají se nebo si sedají na paty.


Nároky na jemnou motoriku jsou velké (musí se naučit psát), což rychle vede ke křečovitému držení tužky. Mozek dítěte se přetíží, a tak začnou být buď příliš aktivní, nebo ztrácejí pozornost.


Pokud tedy máte podezření, že u Vašeho dítěte přetrvávají primární reflexy, je nejlepší to vyřešit ještě před nástupem do školy. Pokud jsou problémy menší, určitě bude stačit Neuro-vývojová stimulace "NVS Pohybem se učíme" , kterou Vám může nabídnout vyškolený logoped, speciální pedagog nebo učitelka přímo ve Vaší školce. Pokud má dítě potíže větší, bude možná potřeba individuální terapie v rámci Neuro-vývojové terapie.


Autorka článku: PhDr. Marja Volemanová, PhD.